Novinka

Otázky taneční publicistky Jany Návratové a odpovědi jednotlivých tvůrců:

Andrea Miltnerová & Jan Komárek: Tranzmutace

S jakým záměrem, představou, či vizí vznikala choreografie Tranzmutace?
Záměrem vzniku každé práce, kterou vytvářím je „ vzrušení z tvorby ". Není zde tedy plán ani téma. Je zde obraz. V případě Tranzmutace tím obrazem byla postava ženy s vějíři z pštrosího peří. Tím se nasměruje téma osudu postavy – dostává křídla...Děj se pak odvíjí ze dne na den během zkoušení. Postavy a jejich konání se tedy postupně zjevují během procesu zkoušení a překvapují nás svou neodbytností – postupně si upevňují a vymezují své místo v na scéně, a je pouze na nás a naší fantazii, kam až jim dovolíme zajít a kudy se bude ubírat jejich příběh. To je ten nejkrásnější stav tvorby: zhmotnění nepředvídatelného.

NANOHACH / Michal Záhora: DEVOID

Čím pro vás byla práce na choreografii DEVOID specifická, jiná než vaše předchozí projekty?
Nevšedním, až zcela mimořádným, aspektem práce na choreografii Devoid bylo setkání s lidmi. Téma i obsah představení utvořily jejich životní příběhy, které se odvážili s námi sdílet. Práce na celém projektu se tak stala jakýmsi katalyzátorem složitých lidských osudů. Mohla tak vzniknout upřímná a autentická výpověď.

Nadar Rosano & Prague Pride: Dogtown

Jak ovlivnili choreografii tanečníci, s nimiž jste pracoval? Jak vůbec hledáte míru jejich participace a uplatnění vlastní choreografické vize? 
It is about trust that creat between us during the process, and when there trust I am open to hear there point of view about every min in the piece. During the process and the imprivisation new ideas is born so they have a lot in the building of the creation.

Spitfire Company: Sniper's Lake

Můžete formulovat téma choreografie a přiblížit moment, který rozhodl o tom, že mu věnujete celé dílo?
Sniper's Lake je poslední část trilogie Člověk v mezní situaci, která započala "boxerským" představením o vyčerpání a Parkinsonu One Step Before the Fall a pokračovala taneční instalací Animal Exitus o traumatu. Sniper's Lake pojednává o člověku, který se ocitl v kritické situaci a je přinucen jednat. A tím jednáním, a tudíž i choreografickým jazykem, se stal běh. Když jsme představení zkoušeli, nevěděli jsme, jak se svět radikálně změní, nevěděli jsme, co se stane v Paříži a v Bruselu, netušili jsme nic o uprchlické krizi. Výše jmenovaná realita představení dostihla a postavila jej do zdrcujícího světla. A poprvé v naší kariéře s Miřenkou Čechovou nevíme, jak představení inscenovat. Asi nám zbývá utíkat.

Tereza Ondrová & Peter Šavel: As long as holding Hands

As long as holding Hands je váš druhý společný duet. Jaký posun v jste v něm, z hlediska tvorby pohybu a struktury, zaznamenali? Zkrátka, čím se liší od Boys who like to Play with Dolls?
Tereza: "Duet As Long as Holding Hands je pro mě osobně neoddělitelnou součástí předchozího Boys who Like to Play with Dolls. Je to pro mě specifická a jedinečná tvůrčí práce, která je hluboce propojená s naším osobním životem, s naším osobním vztahem. Těžko se to popisuje slovy, protože celý vztah i práce je založená na nepopsatelné komunikaci fyzické artikulace a vnitřní chemie. Zároveň jde o spolupráci založené na maximální důvěře, kde je vždy prostor pro jakýkoliv omyl a chybu, která je dokonce považována za bonus. Díky tomu může člověk riskovat a překračovat své limity. Díky Petře!!! "
Peter: Nad touto otázkou jsme se během práce často zamýšleli a stresovala nás. Musím říct, že je pro mě momentálně irelevantní a dokonce nepříjemná. Je samozřejmé, že když je to naše druhá společná práce, a když stojíme na jevišti my dva, mají oba projekty něco společného. Ostatně – po stránce struktury a metody – bylo naším zájmem prohloubit propojení, které mezi mnou a Terezou funguje a které osobně považuji přímo za magické. Nyní ale rozumím, že smyslem As Long as Holding Hands nebylo jít v tomto propojení dál, ale hlouběji.

VerTeDance / Jaro Viňarský: Chybění

Vzpomenete si jakou největší překážku, či krizi při práci na díle jste musel překonat, a co vám její zdolání přineslo?
Zásadní rozhodnutí, které jsem musel udělat, byla otázka, do jaké míry akcentovat hendikep Markéty Stránské, zabývat se jím v sociální rovině, a tím jej problematizovat. Rozhodl jsem se pro opačný přístup – pro integraci těch, kterým zdánlivě nic nechybí. Chtěl jsem pracovat se všemi tanečníky rovnocenně a vytěžit co nejvíce z našeho setkání. Zjistil jsem, že většinová společnost má velmi zkreslené představy o procesu integrace. Je smutné, když si lidé myslí, že jsou na tom líp, když mají všechny končetiny. To, že můj přístup funguje, se ukázalo při hostování Chybění v Moskvě na festivalu hendikepovaných, kteří si oddechli, že je někdo vzal do hry jako rovnocenné partnery.

Věra Ondrašíková: GUIDE

Kdyby nezáleželo na financích, vypadalo by vaše dílo stejně, nebo si umíte představit jeho náročnější verzi?
Určitě bychom uměli rozmáchnout křídla, a myslím, že by nás to hodně bavilo. Už při zkoušení vzniklo mnoho nápadů, které nebylo možné realizovat. Od začátku jsme museli zapojit notnou dávku fantazie, protože jsme představení zkoušeli ve zkušebně o rozloze 4x5 metrů a pořád jsme si museli představovat, jak to asi bude vypadat ve velkém prostoru. Takže ano, kdyby nezáleželo na financích, Jaro Ondruš by skutečně cestoval v čase.

Jiří Bartovanec: ENTROPY #224

Jaký máte nyní, po několika reprízách, k tomuto dílu vztah jako autor a interpret?
Vztah k dílu má vždy nejrůznější podoby. Záleží na dalších okolnostech i podmínkách jejich existence. Tak jako outsiderovství, které je vytrvalé a pěstuje ve mně vztah k okolnímu světu, můžu říci, že nikdy není jednostranný. Je to křehký vztah, který dává sílu a motivaci ke vzájemnému naslouchání. Existence části bez daného určení jejich podoby mi otevírá cestu k akci, reakci a interakci. Zde pak zjišťuji a formuji vztah k danému dílu.

Farma v jeskyni: Odtržení

Máte při sledování představení chuť do díla nějak zasáhnout? Jestliže ano, tak jak?
Občas se mi při sledování našich představení stává, že si všecky party v hledišti "odtančím". Zvenčí to vypadá jako tok frenetických pohybů, kterými jako kdybych chtěl na dálku zhypnotizovat performery do svého rytmu. Místo toho, ale většinou jen zaujmu okolo sedící diváky. Tak jsem si na to začal raději dávat pozor....

Lenka Vagnerová & Comp.: GOSSIP

Jak velký necháváte tanečníkům prostor pro jejich improvizaci?
Ze začátku zkoušení mají tanečníci prostor k hledání a pochopení záměru větší. Procházíme řadou úkolů, které mnohdy ani v představení použít nechci, ale pomohou nám k uchopení tématu. I když pohyb většinou stavím a mám o něm jasnou představu, vycházím z naturelu tanečníků, z jejich schopností a snažím se jim maximálně naslouchat a nechat se inspirovat. Mnohdy mě navedou na další cestu, a to je vždycky ohromně motivující."