Anotace:
„Současnost je doba bytostně rozumová, reflexivní, nezanícená, která vzplane chvilkovým nadšením a pak důmyslně spočine v netečnosti.“ S.Kierkegaard
Jako bych přeslechl to, co jsem viděl, a nevšiml si toho, co stojí přímo přede mnou a hlasitě na mě mluví. Mohlo to dojít až tak daleko? Jak pozoruhodné. To už by se ale nemělo stávat, mohl bych tak ztratit přítomnost a směr svého původního záměru – neztratit se! Měl bych raději zpozornět a snažit se být všemi smysly natolik vnímavý a pozorný ke všemu, co se objeví, až si konečně všimnu, že už mě někdo dávno ocenil svoji pozorností.
Co vlastně přesně upoutává naši pozornost? Nakolik se musíme soustředit, abychom vnímali určitý objekt nebo děj? Platí zajetá rovnice, že naši primární pozornost upoutává převážně nápadnost, neočekávanost a originalita?
Inspiruji se převážně tím, že člověk je čím dál tím víc nucen k rozšiřování svého vnímání. Zvyšuje tím intenzitu podnětů, které musí vnímat najednou, a to často ve velice krátkém časovém úseku. Čím víc se ovšem snaží o jasné a zřetelné uchopení více podnětů současně, tím méně se na ně soustředí. Dochází k přehlcení, a tím následovně ke snížení rozpoznávajících schopností. Soustředíme se více na krátké povrchní prožitky, které nám zajistí okamžitou a snadnější zpětnou reakci.
